Velikonoce jsou pohyblivým svátkem. Znamená to, že nejsou pevně stanoveny určitým datem, ale jeho datum se každoročně mění. Pro jeho určování sloužily složité výpočty. Velikonoce se ustálilo slavit po jarní rovnodennosti (po 21. 3.) a zároveň první pondělí po prvním úplňku od té doby.
Velikonocemi, Pašijovým týdnem, si křesťané připomínají poslední týden Kristova života, kdy byl zrazen svým učedníkem, souzen, ukřižován a zázračně vstal z mrtvých. Velikonoční oslavy mají však ještě starší tradici, která souvisí s příchodem jara, tepla a nového začátku. Naši předci se optimisticky těšili na další rok a různými rituály se snažili přivolat dobrou úrodu a zdraví nejen pro lidi, ale také pro hospodářská zvířata.
Pohanské zvyky se postupem času prolínaly i do křesťanských zvyků a obřadů. Nejdůležitější ze dnů Pašijového (svatého) týdne je Zelený čtvrtek, Velký pátek (Ježíš byl ukřižován), Bílá sobota a neděle Boží hod Velikonoční (zmrtvýchvstání Ježíše Krista).
Na Květnou neděli se v kostelích symbolicky světí vrbové proutky s kočičkami. Hlavně v minulosti jim pak byla přisuzována zvláštní moc. Věřilo se, že posvěcené vrbové proutky s kočičkami mají ochraňovat před zlou mocí. Posvěcené, rozdrcené a do vody ponořené kočičky se dávaly k jídlu lidem i dobytku pro zdraví. Spolknutí posvěcené vrbové kočičky mělo ochránit po celý rok před bolestí v krku. Hospodáři zapíchli proutek s kočičkami do rohu pole a věřili, že tím bude zajištěna dobrá úroda.
Modré pondělí, Žluté pondělí nebo také Velké pondělí. Spolu se zítřejším Šedivým úterým nebyly tyto dny nijak výjimečné z hlediska lidových zvyků. Dětem začínaly jarní prázdniny a chystal se jarní úklid stavení.
Škaredá, Sazometná, Smetná středa. Lidová pověra říká, že kdo se škaredí na škaredou středu, bude se škaredit celý rok každou středu. 🙂 Jidáš na škaredou středu žaloval, škaredil se na Ježíše, proto tento název. V lidové tradici se tento den uklízelo celé stavení a vymetali se saze z komína.
Na Zelený čtvrtek se všude rozléhalo ticho. Nezvonily zvony a někde se dokonce i kravám sundávaly zvony z krku. Říkalo se, že „zvony odletěly do Říma“ a opět se rozezní při mši na Bílou sobotu. Funkci zvonů přebírali (a někde stále přebírají) chlapci „vrkáči“, někde i holky. Vrkáči chodili ve skupině po vesnicích s řehtačkami (vrkačkami, klepačkami, hrkačkami, chřestačkami) při každém klekání – časně ráno, v poledne a večer. Jejich obchůzky končily na Bílou sobotu, kdy obcházeli domy a říkali básničky o Jidášovi. Někde dostali kapesné, někde něco dobrého. Hospodyně na Zelený čtvrtek vstávaly časně ráno, zametly dům a smetí donesly na křižovatku. To mělo zaručit, že se v domě nebudou držet blechy,…
Držela se řada rituálů, která měla odlákat škůdce a naopak přivolat zdraví a šťastný rok. Na Zelený čtvrtek se podle tradice jedlo něco zeleného, ať už špenát, jarní polévka s prvními bylinkami, česnečka rovněž s mladými bylinkami, hrách, zelí, bylinková nádivka. Pekly se sladké jidáše s medem. Med nesměl být kupovaný, ale darovaný. Darovaný med měl chránit před hadím ušknutím a žihadly.
Na Velký pátek, ještě za tmy, vstala hospodyně a v zahradě se pomodlila za zdravé hospodářství.
Hospodář ráno sledoval počasí, podle kterého předpovídal, jak se bude hospodářství v tomto roce dařit. Hospodář ještě před svítáním vykropil svěcenou vodou stavení i stodolu, aby nepřišlo neštěstí. Lidé věřili, že tento den má voda omlazující a zkrášlující účinek a může vyřešit kožní problémy, protože vyvěrá ze země, kam byl pochován Ježíš. Nejen ženy tak chodívaly k potoku omývat se vodou.
Do země se tento den nesmělo rýt ani kopat, nemělo se pracovat. Věřilo se také, že tento den se země otevírá a vydává svoje poklady. Na Velký pátek se nekonaly mše a stále nezvonily zvony. Nejedlo maso a nevařilo se. Jídlo bylo připraveno z předešlého dne. Tradičně se jedla např. zelňačka
Večer na Bílou sobotu se „vracejí zvony z Říma“, takže naposledy chodili (někde stále chodí) „vrkáči“. Ti na Bílou sobotu obcházeli sta
vení, říkají básničky o Jidášovi a dostávají peníze nebo něco dobrého k jídlu.
Ještě před rozedněním se novým koštětem uklizené stavení vybílilo. Pekli se velikonoční beránci, mazance a chléb. Bílou sobotou končil 40 denní pomasopustní půst.
Neděle, Boží hod Velikonoční. Ženy barví vejce, malují kraslice. Chlapci pletou pomlázky z vrbových proutků. Tento den končíval půst a lidí nosívali na mši do kostela jídlo, které si nechávali posvětit. Někde posvěcené jídlo jedli přímo v kostele, jinde ho nosívali domů a všem členům dali kousek z posvěceného jídla. Nezapomínalo se ani na hospodářská zvířata. Jídlo se dávalo příp. i na pole a zahrady, aby pozemky přinesly znovu úrodu.
Velikonoční pondělí vždy patřilo lidovým tradicím a zvykům, které s církevními obřady nesouvisí. Už časně ráno vycházejí chlapci s pletenými vrbovými pomlázkami za děvčaty. Jemným mrskáním pomlázkou jim mají zaručit zdraví a mládí, tzv. je pomlazují.
Věděli jste, že v 14. a 15. století se mrskali všichni navzájem? Muži, ženy a dokonce i zvířata. Kolem 17. století se koledování pomlázkou chlapci stalo velmi oblíbené a módní ve všech společenských vrstvách. S pomlázkou za děvčaty chodí chlapci do dnes. Stejně jako v minulosti za vyšlehání a koledu dostávají malovaná vajíčka, případně nějakou sladkost, zákusek, chlebíček, barevnou stuhu nebo panáka alkoholu. Chodívají dopoledne, jinak by mohli schytat polití studenou vodou nebo neotevření.
A pokud vás zajímá další význam symbolů Velikonoc, pokračujte do tohoto článku.
