Přástky

Společenský život v zimě a adventu si lidé na vsi užívali při draní peří, předení lnu či konopí na kolovratu. Scházeli se v jedné chalupě, při práci zpívali, vyprávěli si různé historky, jedli co hostitelka připravila a také pili. Takovýmto sejitím se říkávalo přástky a podle dochovaných zpráv bývaly bujaré a ne moc mravné.

Církvi se nezamlouvaly obzvláště v adventním čase, kdy lidé měli rozjímat a modlit se. Od 16. do poloviny 19. století dokonce panoval zákaz pořádání společenských bujarých přástek pod trestem pokuty nebo bití. Existovaly předpisy o tom, jak zabránit „nezbednostem a nemravnostem“. 🙂 Zákazy ale úspěšné moc nebyly. Podařilo se je ale omezit tak, že se nekonaly v období od Štědrého dne do Tří králů (6. ledna). Období přástek končilo před zahájením předvelikonočního půstu.

Přibližně mezi 18. a 19. století se lidé začali přizpůsobovat církevnímu pojetí adventu a tento čas respektovali jako období klidu, půstu a modliteb. Jak už jsem psala v minulých článcích, adventní čas byl pro naše předky tajemné období. I v době sílícího křesťanství měly však vliv pohanské prvky. Lidé mimo jiné věřili, že v adventu je brána mezi živými a mrtvými tenčí a mrtví se tak mohou na krátký čas vracet. Pochopitelně se toho báli, tak si vymýšleli různé tajemné obyčeje a pověry, věštili budoucnost. V adventním čase slaví svátky několik svatých (sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Lucie,…). Ve dnech těchto svátků chodívaly/chodívají různé masky, která ale mají s postavami křesťanských světců společné pouze jméno.