Lucky

V předvečer svátku sv. Lucie chodily po domácnostech do bílých šatů oblečené postavy, kterým se říkalo Lucky nebo Lůcy. V každém kraji vypadaly Lucky trochu jinak. Někde byly zahalené do bílých šatů se škraboškou a klapajícím zobákem, jinde měly pomoučený obličej nebo byly oblečené v černém. Vždy však mlčely a vše předváděly pantomimou.

Nejstarší písemná zmínka o Luckách v našich krajích je od Jana Jakuba Ryby z roku 1804, kde popisuje trestání „dětí hltavých“. Lucky strašily děti, že pokud se nebudou během adventu postit, rozpářou jim bříška a naplní ho kroupami. Nosily u sebe velké nože (někdy dřevěné). Taky kontrolovaly, jak je domácnost uklizená a samy napodobovaly různé práce. Někdy s sebou nosily kromě nože a proutku, kterým z dětí vyháněly všechno zlé a měly jim přinést zdraví a štěstí. Kontrolovaly i to, jestli hospodyně nepředou, protože předení a draní peří bylo tento den zakázáno.

Postupem času se za Lucky převlékaly spíš mladší dívky a nevypadaly tolik strašidelně. Jejich obchůzky byly spíše jako divadelní představení. Ve 20. století se role Lucek poněkud proměnila a staly se postrachem mužů, které do půlnoci přepadaly a mazaly je hořčicí, sypaly na ně mouku.

V předvečer svátku sv. Lucie a na Štědrý den se někde objevovala také Peruchta nebo Perchta, která měla ještě strašidelnější vzhled než Lucky. Chodila v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži a nosila s sebou nůž a kbelík. V jižních Čechách chodila Perchta oblečená do bílých hadrů s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Nosila s sebou nůž, kbelík na krev a koudel. Zlobivým dětem hrozila, že jim rozpáře bříška a vycpe je koudelí.

Ze Šumavy, osídlené německými obyvateli, se dochovaly zmínky o masce nazývané Lutzl. Lutzl kontroloval, jestli byly snědeny všechny knedlíky. Pro výstrahu nosíval u sebe velký nůž. Na den svátku sv. Lucie se ale podle tradice knedlíky jedly, tak neměl většinou koho potrestat a lidem byl spíše k smíchu a odmaskován.

Lidé věřili, že Lucie chrání před čarodějnicemi, které se v tento den slétávaly. Panovalo mnoho pověr a lidi se chtěli chránit před zlou mocí čarodějnic. Na tento den si měl hospodář vyrobit dřevěnou stoličku s otvorem, kterým když se podíval na ženy, hned poznal, která je čarodějnice.

Opět tyto zvyky nemají nic společného se svatou Lucii, podobně jako tomu bylo i se svátkem sv. Barbory.
I sv. Lucie byla mladá křesťanka žijící ve 3. století, v době pronásledování křesťanů. I ona chtěla žít zbožný život s Bohem a svůj majetek věnovat chudým. I jejím rodičům se tohle rozhodnutí nelíbilo a chtěli ji provdat. Vybraný ženich se prý zamiloval do jejich očí. Lucie na důkaz toho, jak je jeho zamilování hloupé, vydloubla oči a poslala mu je v misce. Ženich to těžce nesl a udal ji, že je křesťanka. I přes mučení se Lucie křesťanství nevzdala a nakonec byla zabita katem, který ji vrazil dýku do hrdla.
Lucie bývá vyobrazována s dýkou v hrdle, s miskou s očima nebo s lampou s olejem. Původně byly tyto atributy vysvětlovány jako vysvětlení jména Lucie, které znamená světlo.

Lucie noci upije, ale dne nepřidá.
Tato pranostika je velmi stará. Do 16. století připadal svátek sv. Lucie na den zimního slunovratu, kdy se začínají prodlužovat dny a zkracovat noci. Musela vzniknout někdy ve 14. – 15. století nebo dříve, před změnou juliánského kalendáře na dnešní gregoriánský.