Dušičky

Dušičky mají kořeny v prastarých keltských rituálech. Začátkem listopadu oslavovali Keltové nový rok a zároveň věřili, že se tento den setkávají mrtví s živými. Oblékali masky pro obřadní tance a průvody, zapalovali obřadní ohně, které měly ukázat cestu bloudícím duším. Věřili, že duše mohly konat dobré skutky i se mstít za minulá příkoří. Později Irové, potomci starých Keltů, přinesli tyto zvyky do Ameriky, kde se rychle ujaly a později se přetvořily do podoby dnešního Halloweenu.

Dušičky vycházejí i z křesťanského učení a lidové víry našich předků. Od nepaměti lidé přemýšlí o tom, co je s lidmi po smrti. Většina světových náboženství věří, že smrtí život nekončí. I tady najdeme symboliku – zapálené svíčky představují věčný život, stejně tak živé květy. Věnce symbolizují nekonečný koloběh života a smrti.

U nás se koncem října a začátkem listopadu, stejně jako v Americe, zapalují vydlabané dýně, představující různé obličeje. V Čechách se v době, kdy na polích často rostla cukrová řepa, vydlabávali obličeje vytvořené právě z cukrové řepy, kterým se říkávalo řepáčci neboli bubáci. Ty pak v nocích svítili pro radost dětí, stejně tak jako dnes obličeje vydlabané z dýní.