Dušičky

Dušičky je známý svátek, kdy lidé vzpomínají na své zesnulé předky, uklízí a podzimně zdobí hroby, zapalují svíčky,…

Dušičky mají kořeny v prastarých keltských rituálech. Začátkem listopadu oslavovali Keltové nový rok, Samhain, a zároveň věřili, že se tento den setkávají mrtví s živými. Oblékali masky pro obřadní tance a průvody, zapalovali obřadní ohně, které měly ukázat cestu bloudícím duším. Věřili, že duše mohly konat dobré skutky i se mstít za minulá příkoří. Později Irové, potomci starých Keltů, přinesli tyto zvyky do Ameriky, kde se rychle ujaly a později se přetvořily do podoby dnešního Halloweenu.

Dušičky vycházejí i z křesťanského učení a lidové víry našich předků. Od nepaměti lidé přemýšlí o tom, co je s lidmi po smrti. Většina světových náboženství věří, že smrtí život nekončí. I tady najdeme symboliku – zapálené svíčky představují věčný život, stejně tak živé květy. Věnce symbolizují nekonečný koloběh života a smrti.

Říkávalo se, že když o dušičkách prší, duše oplakávají své hříchy. Věřilo se, že v předvečer Dušiček vystupují duše z očistce. Aby si ošetřily popálené rány, nechávalo se doma v lampě místo oleje máslo a blízcí vypili sklenici mléka, aby se duše ochladily. Někde se do ohně vhazovalo jídlo duším na přilepšenou nebo na jejich vykoupení. Peklo se dušičkové pečivo, dušičky, housky zkřížené do tvaru hnátů připomínající „kosti svatých“. I na křesťanských tradicích je krásně znát původ od našich pohanských předků.

U nás se koncem října a začátkem listopadu, stejně jako v Americe, zapalují vydlabané dýně, představující různé obličeje. V Čechách se v době, kdy na polích často rostla cukrová řepa, vydlabávali obličeje vytvořené právě z cukrové řepy, kterým se říkávalo řepáčci neboli bubáci. Ty pak v nocích svítili pro radost dětí, stejně tak jako dnes obličeje vydlabané z dýní. I mě v devadesátých letech děda vydlabával řepáčka. Ráda na to vzpomínám. 🙂 Tou dobou u nás dýně ještě nebyly tolik populární, jako dnes.

Téma smrti pro mě nikdy nebylo tabu. Možná i proto mám období Halloweenu a našich Dušiček ráda. Jakoby i lidé kolem mě zpomalili a uvědomili si smrtelnost. Nejen svých zesnulých blízkých, ale i svoji… A pokud ne, i samotné uctění památky zesnulých je hezký rituál. Ostatně i příroda se touto dobou chýlí ke spánku. Jeden rok pomalu končí, aby další brzy zase začal.